Jak kupovat fíky v cizích zemích.
Život za hranicemi rodné země je zpočátku jako život za hranicí sebe sama. To co bývalo známé a ošahané je najednou předmětem zkoumání a denní maličkosti se stávají dobrodružstvím. Plnotučné mléko nemívá všude barvu
červenou, někde je pene chutná pochoutka „a la carbonara“, jinde si o el pene raději číšníkovi neříkejte, aspoň tedy pokud nemá oslnivou jiskru v očích. V katalánském obchodě je dobré si dávat pozor na to, jaký vztah
máme k fíkům. Fík je v katalánštině rodu ženského la figa. Fík je ovoce, které si římští vojáci s sebou nosili na dlouhé cesty, něco jako naše „mysli tyčinka“ a americká marska do boje. Fík byl pro ně
zdrojem života a energie. Asi proto ho na iberském poloostrově spojují s ženským životadárným orgánem. Moc se tedy nehodí ptát se partnera na celý obchod: „Dal by sis dnes fík, drahý?“ Tedy, i když známe místní
jazyk, objeví se občas nějaká záludnost.
Člověk je každý den nucen vystoupit ze své ulity, zažitých jistot a zkoumat svět okolo sebe. Zpočátku je to krásné dobrodružství, ale i toho nejnadanějšího dobrého druha
postihne rozčarování.
Psychologové popsali proces adaptace v zahraničí ladnou křivkou s jedním údolím. Popisují ho jako kulturní šok. Myslím, že snad všichni, kdo jsme trochu žili v jiné zemi, jsme
alespoň na chvilku pocítili lehkou euforii. Ten pocit, jak je to tu krásné, někde vzduch voní, jinde se lidé usmívají, jsou milí, jídlo je vzrušující a nezvykle pálivé. Vše je prostě tak nové a naděje plné. Prožíváme
opravdové líbánky s novým domovem.
Avšak ten, jež svým pobytem překoná onu tenkou hranici, překročí Rubikon, a spadne do údolí a po párty přijde kocovina. Vzduch začne lehce zavánět, úsměv nových spoluobčanů
není upřímný, lidé jsou dotěrní, žaludek není zvyklý na místní pálivou stravu, místní životní rytmus nám nesedne, je úporné vlhko či horko. Začíná nám chybět to, na co jsme byli doteď zvyklí. Naše květina byla přesazena
a kořeny ještě nenašli novou cestu. Chléb náš vezdejší se nám začíná zajídat, začínáme vnímat kulturní rozdíly.
Pokud v té nové zemi plné dobrodružství zůstaneme, pak nám psychologové slibují, že přijde
fáze porozumění a naše rozpoložení se začne zlepšovat. Možná se trochu naučíme jazyk, tělo se přizpůsobí místnímu počasí a zvykneme si na jinou stravu. Zkrátka všechno je trochu víc známé a už nepotřebujeme tolik
energie na zdolávání nových dobrodružství. Pokud zůstaneme ještě déle, třeba se začneme i trochu cítit jako doma.
Zajímavé rozčarování může přijít, pokud se vrátíme zpátky do své rodné země. I když o tom víme,
že je to změna, člověk si to nepřipouští. Vrací se přeci domů, tam ho nemá co překvapit. Jenže svět se párkrát otočil mezitím, co jsme doma nebyli a mnohé se proměnilo, stejně jako my sami.
Být jako pcháč oset.
Kdo někdy plel zahrádku, určitě se seznámil s plevely jako svlačec rolní, ptačinec prostřední, smetanka lékařská, pcháč oset, lebeda osladitá pak ta s nejhezčím jménem kokoška pastuší tobolka a mnoho dalších.
Mít titul plevele není jen tak, rostlina musí být všeobecně považovaná za neužitečnou, úmornou a otravnou. Některé jako smetanka lékařská a sedmikráska chudobka se toho titulu pomalu zbavují, zůstává jim už jen ten titul léčivek. Příběh, který se o plevelech vypráví, je o tom, že jsou to nepřátelé pravého zahrádkáře. Je proti nim potřeba zakročit rázně a ihned, nejlépe round upem, protože jinak nám osadí celou zahradu. Chemie se vsákne a vše je v pořádku. Opravdu? No, tak snadné to asi nebude.
Velmi inspirativní rostlinou je pcháč oset. Je to takový rytíř přírodní sukcese. Ochraňuje holou půdu, která by jinak zůstala obnažená a zranitelná. Půda ale v přírodě nemůže zůstat nahá, docházelo by k jejímu vysychání. Ztrácela by svou plodnost. Proto přichází hrdinové, kteří půdu zachrání. Neúnavný pionýr, kterého nezastaví ani sucho nebo hodně srážek. Zahrádkář, který chce mít na zahrádce jako v pokojíčku má pak práci jedna dvě. Pcháč má totiž na množení hned několik propracovaných strategií. Nejvíc síly má do června, kdy jeho energie kulminuje a pak zase
klesá. Do června neúnavně proráží půdu a vylézá ze země. Pokud nechceme mít zahradu plnou pcháče, musíme ho průběžně odstraňovat. Pokud ho však v půdě kousek necháme, i malinkatý.
Vyráží nám z něj hned několik výhonů. Rytí nám nepomůže, ba naopak. Rozmělnění kořene umožní vegetativnímu množení. Z každého dvoucentimetrového kousku vyroste několik oddenků. V červnu se ozdobí fialovými květy, ze kterých se za nedlouho začnou vznášet bílé padáčky s nažkami. Nažky letí až několik kilometrů, vydrží pár dní ve vodě a ustojí i trávicí ústrojí zvířat. Je to zkrátka rostlina mnoha možností. Pcháč je u nás přistěhovalcem ze Středozemí.
Zvládne i lehce slané půdy.
Jenže vše je hodně o úhlu pohledu. Pokud o sobě budeme slýchat, a hlavně si sami myslet, že jsem otravní, invazivní a agresivní, těžko nám se sebou samými bude dobře a budeme mít světu co nabídnout. Stejně jako pcháč. Jak je to tedy s námi? Známe své přednosti? Vnímáme, co jsou naše silné stránky? Co se Vám daří? Dovedete jim dát prostor a uplatnění? Protože teprve, když se poznáme a přijmeme, můžeme hledat, kde, s kým a u čeho by nám bylo dobře.
Pcháč je u nás otravný živel, ale pochází ze Středomoří, kde je mnohdy velké sucho a jeho heroická neúnavnost je tam vítána. Jinak by tam ze země byla polopoušť nebýt pcháčů a jeho dalších kamarádů. K nám jsme si ho zavlekli v dovezeném osivu a významně vytlačil naše jemné a léčivé plevele jako je chrpa modrá, heřmánek pravý nebo mák vlčí a další. Ale i na pcháči objevíme mnoho předností a úžasností, když je budeme hledat. Každá rostlina, stejně jako člověk má spoustu předností, pokud je budeme chtít uvidět. Pcháče si velmi cení v Bělorusku, pro jeho sílu a pomoc v podpoře žen při stavech rakoviny, pomoci při vyladění u kolik, revma nebo artróze.
Jeden z přínosů psychoterapie je změnit na sebe pohled a místo jako na otravný plevel se na sebe dívat třeba jako na silnou rostlinu chránící vyprahlou zemi. Rostlinu, která v sobě skrývá sílu pomoci druhým a uzdravit je.