Být jako pcháč oset

Kdo někdy plel zahrádku, určitě se seznámil s plevely jako svlačec rolní, ptačinec prostřední, smetanka lékařská, pcháč oset, lebeda osladitá a pak ta s nejhezčím jménem kokoška pastuší tobolka a mnoho dalších.

Mít titul plevele není jen tak, rostlina musí být všeobecně považovaná za neužitečnou, úmornou a otravnou. Některé jako smetanka lékařská a sedmikráska chudobka se tohoto titulu pomalu zbavují, zůstává jim už jen ten titul léčivek. Příběh, který se o plevelech vypráví, je o tom, že jsou to nepřátelé pravého zahrádkáře. Je proti nim potřeba zakročit rázně a ihned, nejlépe round upem, protože jinak nám osadí celou zahradu. Chemie se vsákne a vše je v pořádku. Opravdu? No, tak snadné to asi nebude.

Velmi inspirativní rostlinou je pcháč oset. Je to takový rytíř přírodní sukcese. Ochraňuje holou půdu, která by jinak zůstala obnažená a zranitelná. Půda ale v přírodě nemůže zůstat nahá, docházelo by k jejímu vysychání. Ztrácela by svou plodnost. Proto přichází hrdinové, kteří půdu zachrání. Neúnavný pionýr, kterého nezastaví ani sucho nebo hodně srážek. Zahrádkář, který chce mít na zahrádce jako v pokojíčku, má pak práci jedna dvě. Pcháč má totiž na množení hned několik propracovaných strategií. Nejvíc síly má do června, kdy jeho energie kulminuje a pak zase klesá. Do června neúnavně proráží půdu a vylézá ze země. Pokud nechceme mít zahradu plnou pcháče, musíme ho průběžně odstraňovat. Pokud ho však v půdě kousek necháme, i malinkatý, vyráží nám z něj hned několik výhonů. Rytí nám nepomůže, ba naopak. Rozmělnění kořene umožní vegetativní množení. Z každého dvoucentimetrového kousku vyroste několik oddenků. V červnu se ozdobí fialovými květy, ze kterých se za nedlouho začnou vznášet bílé padáčky s nažkami. Nažky letí až několik kilometrů, vydrží pár dní ve vodě a ustojí i trávicí ústrojí zvířat. Je to zkrátka rostlina mnoha možností. Pcháč je u nás přistěhovalcem ze Středozemí. Zvládne i lehce slané půdy.

Jenže vše je hodně o úhlu pohledu. Pokud o sobě budeme slýchat, a hlavně si sami myslet, že jsem otravní, invazivní a agresivní, těžko nám se sebou samými bude dobře a budeme mít světu co nabídnout. Stejně jako pcháč. Jak je to tedy s námi? Známe své přednosti? Vnímáme, co jsou naše silné stránky? Co se Vám daří? Dovedete jim dát prostor a uplatnění? Protože teprve, když se poznáme a přijmeme, můžeme hledat, kde, s kým a u čeho by nám bylo dobře.

Pcháč je u nás otravný živel, ale pochází ze Středomoří, kde je mnohdy velké sucho a jeho heroická neúnavnost je tam vítána. Jinak by tam ze země byla polopoušť, nebýt pcháčů a jeho dalších kamarádů. K nám jsme si ho zavlekli v dovezeném osivu a významně vytlačil naše jemné a léčivé plevele jako je chrpa modrá, heřmánek pravý nebo mák vlčí a další. Ale i na pcháči objevíme mnoho předností a úžasností, když je budeme hledat. Každá rostlina, stejně jako člověk má spoustu předností, pokud je budeme chtít uvidět. Pcháče si velmi cení v Bělorusku, pro jeho sílu a pomoc v podpoře žen při stavech rakoviny, pomoci při vyladění u kolik, revma nebo artróze.

Jeden z přínosů psychoterapie je změnit na sebe pohled a místo jako na otravný plevel se na sebe dívat třeba jako na silnou rostlinu chránící vyprahlou zemi. Rostlinu, která v sobě skrývá sílu pomoci druhým a uzdravit je.